MUDr. Jiří Ceé, Neurologické oddělení Masarykovy nemocnice Ústí nad Labem

Největší význam při diagnostice bolestí zad má stále anamnéza, klinický nález a z pomocných vyšetření potom jednoznačně magnetická rezonance. Neurofyziologické metody v současné době již mezi vyšetření první volby nepatří a neměly by proto být paušálně indikovány. Žádoucí je vždy položení jednoznačné diagnostické otázky, na kterou má elektrofyziologické vyšetření odpovědět (nejlépe ANO či NE). Elektrofyziologické testování se však uplatňuje v řadě specifických indikací. Ve sdělení jsou prezentovány správné či chybné indikace na kazuistických příkladech. EMG vyšetření: využití kondukčních studií je omezené. V některých případech může pomoci rozlišit (zvláště při sporných grafických nálezech) radikulopatii od onemocnění periferních nervů (například kořenovou lezi L5 a postižení n. peronneus), větší význam ale nemá a v případě radikulopatií je třeba je vždy doplnit jehlovou EMG. Citlivým prediktorem radikulární leze u kořenů L5 či S1 je alterace či chybění H-reflexu n. solei na postižené straně, které tak může odlišit pseudoradikulární syndromy v této oblasti. Jehlová EMG: U radikulárních lezí s motorickou zánikovou složkou detekuje tato metoda neurogenní lezi v postižených myotomech. Vzhledem k překryvu myotomů jednotlivých kořenů nemusí být jehlová EMG zcela topicky přesná, zvláště při pluriradikulárním postižení u multisegmentálních stenóz, proto je její použití v topické diagnostice limitované. Normální EMG nález v jehlové EMG naopak nevylučuje bolestivou radikulární irritaci či klaudikační potíže, zejména v případě bederních stenóz. Na rozdíl od zobrazovacích metod ale dokáže EMG určit (byť také s určitou mírou přesnosti) stáří postižení. Akutní, subakutní či chronické léze mají jiný obraz, a za určitých okolností mohou EMG nálezy pomoci při rozvaze o dalším postupu. Evokované potenciály: Praktický význam má využití somatosenzorických (SEP) a motorických (MEP) evokovaných potenciálů; vyšetření MEP se svým principem a metodologií provedení spíše blíží EMG vyšetření. Obě metody jsou vhodné pro funkční testování integrity příslušných drah. Do určité míry mohou napomoci k bližší topické diagnostice u tandemových lezí v krční a bederní oblasti. Abnormní nálezy nacházíme u myelopatií v krční i hrudní oblasti, kde lze kombinací těchto metod pacienty dlouhodobě sledovat a v případě deteriorace včas indikovat dekompresi. Specifickou oblastí, kde je použití SEP a MEP nezastupitelné, patří vyšetřování funkčních poruch hybnosti. Samostatnou oblastí přesahující téma sdělení je potom intraoperační monitorování SEP a MEP během některých spinálních výkonů, před takovýmito výkony je provedení elektrofyziologického vyšetření obligátní. Závěr: I když za poslední desetiletí jednoznačně význam elektrofyziologické diagnostiky u vertebrogenních onemocnění poklesl, stále má v některých indikacích své pevné místo. Zvyšuje se význam elektrofyziologického testování před a během složitějších spondylochirurgických výkonů.